vlastní zkušenosti
Já sama jsem svou oblibu ve psech objevila až loni v zimě, takže jsem byla celkem na 3 výstavách.
Poprvé v Litoměřicích bez Mikyho, protože jsem nevěděla jak to na výstavách chodí a bála jsem se aby ho to příliš nestresovalo. Hned jak jsme přijeli na výstaviště jsem toho hořce litovala. Všichni měli psa jenom já ne, připadala jsem si jako bez ruky. Byl to tak hrozný pocit když se tam všichni předváděli se svými miláčky a já nemohla předvést toho svého – nejkrásnějšího. Vím, že můj pes není nejhezčí ale jistě mi dáte zapravdu, když prohlásím, že podle každého správného majitele je ten jeho miláček nejhezčí a nikdy by ho neviměnili. Po této výstavě jsem chtěla vyzkoušet, jak bude Miky reagovat na ostatní psi, které nikdy neviděl a také na spoustu cizích lidí. A jelikož jsem hledala perfektní výstavu se všim všudy a oba jsme agility zbožňovali padla v úvahu výstava ve Štětí – Štětský voříšek. V autě jsem si představovala jaké to asi bude. Nejspíš to bude jako v Litoměřicích. Všichni psi musí být přivázáni, aby nedošlo ke konfliktu. Nejspíš tam budem jenom sedět pozorovat psi v kruhu. A tak jsme konečně přijeli. Byl tam jeden stánek s hot dogy a několik atrakcí pro malé děti. Když jsme prošli do druhé části výstavy byl tam jeden kruh, kde čekalo několik lidí. A nad kruhem bylo obrovské agilitové hřiště, kde pobíhalo mnoho volně puštěných psů s jejich páníčky. Byl to ráj šla sem tam s Mikym. Nikdy jsem nevěřila, že spolu mohou psi takto skvěle vycházet. Úplně cizí psi si tam hráli a pobíhali mezi překážkami. Byl to krásný den. Sice je ve Štětí málo stánků a jeden kruh, ale byto to tam skvělý a ta přátelská atmosféra byla nepřekonatelná. A tento příklad dokazuje, že nejvíc není vždycky také nejlíp. A potřetí jsme jeli do Velké Dobré a těšili se na skvělý zážitek. Bohužel, přijeli jsme již brzy ráno a výstava nakonec začínala až o hodinu později. Na výstavu jsme přijeli úplně nepřipraveni, nečekali jsme, že tam budeme 8 hodin čekat a poté přijdu na půl hodiny do kruhu. Přijeli jsme beze všeho, ale výstava by byla i tak na nic. Nebyl tam jediný stánek s občerstvením. Bylo to prostě jako když uprostřed pole zabodnete kolíky, kolem nich omotáte šňůru na prádlo a začnete vybírat zápisné do velké soutěže. Navíc celé pole bylo neupravené všude byly lepiky a tráva byla dlouhá zhruba 15cm, celá uválená a od předešlého sekání se tam povalovaly hromady. Jelikož to byla moje první výstava tak jsem měla velké nervy. A bylo hůř. Protože jsme si zapoměli s sebou vzít deku na které by ležel a všude byly lepiky nechtěli jsme aby po dlouhém česání byl zase špinavý a navíc z tak husté a dloué srsti se lipiky velmi těžko vyčesávají. A proto jsem s Mikym neustále chodila po poly sem a tam, aby neměl šanci si lehnout. A když už nikam jít nechtěl tak jsem ho nechala a zrovna v tu dobu jsme přišli na řadu. Rychle jsem Mikyho upravila a šli sme. Bylo to strašné, když jsme klusali v kruhu pořát se nás snažil zabít novofoundlanský pes, který neustále vrčel a štěkal. Když přišel čas na výstavní postoj tak byl Miky na řadě až poslední a po chvíli ho začalo stání nudit a tak si lehnul a já ho nemohla za žádnou cenu zvednout. Byl to strašný okamžik, který jako by trval věčnost. Bylo to neuvěřitelně ponižující – všichni psi ve výstavním postoji a ten muj ležel a já ho tam přemlouvala. Navíc bylo kolem spoustu příbuzných a kamarádů, kterým jsem se chtěla pochlubit mým šikovným a skvělým psem. Každý si říká, že i když to nevijde, takto mezi pánem a psem nic nezmění a hlavně že se zůčastní. Není to pravda. Možná si říkáte, že jsem najdenou ta špatná, ale ten pocit, když najednou střed vašeho vesmíru, na který jste byli pyšní a neustále ho vychvalovali jak je dokonalý a najednou tohle. Cítíte se prázdní, jako kdyby vás váš nejlepší přítel lhal přímo do očí. Chtělo se mi brečet, hrozně moc. Střídal se ve mně smutek a zuřivost. Smutek kvůli pocitu zrady a ponížení, ne mého ponížení, o to mi ani tak nešlo. Ale o to, že Mikymu se neustále tiše posmívali a říkali si „bože to je ale neschopnej čokl“ a to mě štvalo. Štvalo mě to, že vím, že on je skvělej adokázal by to kdyby chtěl, ale on to nedokázal. A zuřivost? Kvůli tý ženský, který říkali rozhodčí. Já pomalu se slzama v očích a ona mi řekla to, co viděli všichni a já samozřejmě taky. Chtěla jsem jí nakopnout a pořádně! A závěrem? Litoměřice jsou super, Velká Dobrá je katastrofa a Štětí je to nejlepší co vám můžu doporučit.
Komentáře
Přehled komentářů
To je základ. Jinak člověk vypadá jako chudý příbuzný :D a co teprve na ty obrovské - třeba Crufts. To teprv musí být záhul http://www.strihanipsunavarova.cz/crufts-2015-nejvetsi-vystava-psu-na-svete-den-po-dni-44-fotogalerie/
Na výstavu jedině se psem
(Stříhání psů, 22. 4. 2015 5:12)